L'associazione Utopia Rossa lavora e lotta per l'unità dei movimenti rivoluzionari di tutto il mondo in una nuova internazionale: la Quinta. Al suo interno convivono felicemente - con un progetto internazionalista e princìpi di etica politica - persone di provenienza marxista e libertaria, anarcocomunista, situazionista, femminista, trotskista, guevarista, leninista, credente e atea, oltre a liberi pensatori. Non succedeva dai tempi della Prima internazionale.

giovedì 22 settembre 2016

JOZEF TISO: PREZIDENT, KNĚZ A NACISTICKÝ KOLABORANT, Peter Gorenflos

HITLEROVA KATOLICKÁ LOUTKA NA SLOVENSKU, ŠESTIDENNÍ DEPORTAČNÍ STOP NEBO PACELLIHO POCHYBNÉ ALIBI

IN CINQUE LINGUE (Inglese, Italiano, Tedesco, Ceco, Russo)
V PĚTI JAZYCÍCH (Angličtina, Ital, Němec, Český, Rus)

Úvod

Ve své práci o slovenském holokaustu izraelský historik Yeshayahu Andrej Jelinek popisuje, jak už před začátkem slovenského nacionalismu v 19. století, dokonce už od středověku, existovala pravidelná plenění v oblasti, která se později stala Slovenskem. Lidé se zde ovšem neobohacovali pouze na úkor židovského obyvatelstva, jak bylo obvyklé u pogromů, ale také na úkor šlechty, kléru, pozvolna vznikající buržoasie. Slovo pogrom ještě ani ve slovenském jazyce neexistovalo. Tyto loupežné výpravy nazývané „rabovačka“ měly spíše anarchistický charakter, byly utvářeny sociální zatrpklostí, touhou po spravedlivých materiálních vztazích a méně už náboženskou nenávistí. Od 19. století byla slovenská společenská elita především luteránská, teprve koncem století vznikla podle maďarského vzoru katolická Slovenská ľudová strana, která byla od 20. let nazývána po svém předsedovi, papežském komořím, prostě Hlinkova strana. Její politika byla orientována především protičesky, v některých částech, především po převzetí moci Hitlerem, se však stále více vyznačovala antisemitskými rysy. Heslo „Obohaťte se!“, vydané v roce 1938 novou vládou autonomní slovenské republiky, bylo následně přijato i obyvatelstvem, které ho uskutečňovalo především na úkor majetku bezbranných židů.

Prolog

Eugenio Pacelli byl 2. března 1939 zvolen papežem Piem XII. a o deset dní později intronizován. Byl přátelsky nakloněn nacismu stejně jako jeho předchůdce Pius XI., který pravidelně propadal vzteku, ne však kvůli hrůzovládě nebo válečnému štvaní Hitlera, nýbrž kvůli porušování Konkordátu, poškozování katolických zájmů. Vždyť Hitler byl menším zlem, které mělo zabránit většímu, převzetí moci KPD (Komunistická strana Německa) podle sovětského vzoru. Jinak byl nacionální socialismus – při ze všech stran proklamovaných společných rysech – především ideologickým konkurentem: Kult Nejsvětějšího Srdce Ježíšova versus kult Blut und Boden (Krev a půda). Himmlerův deník „Das Schwarze Korps“ po Pacelliho nástupu k moci už každopádně na katolickou církev neútočil.
15. března 1939 byl po porušení Mnichovské dohody obsazen „zbytek Česka“ německým wehrmachtem a zřízen Reichsprotektorat Böhmen und Mähren (Říšský protektorát Čechy a Morava). Nic nepohnulo nového papeže, aby se připojil k protestům demokratických států proti tomuto jednání. Pius XII. tento požadavek velmi rozhodně odmítl a dokonce prohlásil, jak vysoce si Německa váží a že hodlá pro Německo učinit mnohé. O několik týdnů později zaslal Hitlerovi k jeho 50. narozeninám vlastnoruční poselství, které bylo v Berlíně velmi dobře přijato. A 25. dubna, šest týdnů po anexi, na jedné audienci řekl:
„Vždy jsme Německo milovali a nyní ještě mnohem více. Radujeme se z velikosti, rozmachu a blahobytu Německa, a bylo by mylné tvrdit, že nechceme vzkvétající, velké a silné Německo.“
Vatikán pracoval na zničení „husitské republiky“, ve které mezi roky 1918 a 1930 vystoupil z církve více než jeden milion katolíků, už před Hitlerem tím, že podporoval separatistické hnutí slovenských katolíků, zejména Slovenskou ľudovou stranu. Rok po Hlinkově smrti se stal jejím předsedou kněz a bývalý profesor teologie Jozef Tiso, který ještě v březnu 1939 učinil ve svazku s Hitlerem a Vatikánem ze Slovenska „samostatný“ vazalský stát Říše. Zpočátku ministerský předseda se v říjnu stal jeho prezidentem. Jako jeden z prvních uznal nový stát Svatý stolec.
Uvnitř Slovenské lidové strany existovala konkurence mezi klerikálním křídlem pod Tisovým vedením a radikálním křídlem Vojtěcha Tuky a Alexandera Macha. Na schůzce s nacistickým vedením v Salcburku, „Salcburský diktát“ koncem července 1940, se jako klerik vůči radikálům prosadil, musel však na Hitlerův pokyn jmenovat Macha ministrem vnitra, Tuku ministerským předsedou. Tuka byl fanatickým Hitlerovým ctitelem, ve straně a u obyvatelstva však neměl dostatečnou podporu, aby mohl být číslem 1. Bývalý druhý muž Hlinkovy strany, Ferdinand Ďurčanský, upadl u Němců v nemilost. Trval na více samostatnosti země a nesouhlasil se slovenskou anexí Javoriny a Oravy, které si zajistil Tiso účastí na polském tažení.
Tukou diletantsky naplánovaný pokus o puč byl následujícího roku zmařen z Berlína. Po tomto interním mocenském boji zavedl Tiso vůdcovský princip i na Slovensku a později se nazval slovenským „vôdcom“ (vůdcem). Německý velvyslanec Wolfgang von Killinger, který pokus o puč podporoval, byl nahrazen Hannsem Ludinem. Ludin, člen nacistické strany již před rokem 1933, byl spolu s Hitlerem názoru, že formální samostatnost Slovenska pod Titovým vedením je pro nacistické Německo natolik důležitá, že by ho drželi i bez jeho souhlasu s „přesídlováním“. Tiso byl nyní nesporným prezidentem. Byl vrchním velitelem armády, mohl jmenovat a odvolávat ministry, anulovat zákony, parlament – čtvrtina poslanců byli duchovní – mu v tom mohl zabránit jen 80% většinou a byl předsedou jediné povolené strany.
Katolické Slovensko – jeho založení bylo o dva roky později precedentem pro Chorvatsko - se samozřejmě také zúčastnilo přepadení Sovětského svazu a východní frontě dalo k dispozici dvě divize. Krátce poté byl na Slovensku vydán Židovský kodex s 270 paragrafy, který importoval Norimberské rasové zákony. Nyní byla vyžadována sociální karanténa židovského obyvatelstva. Pozbyli svá občanská práva, majetek, povolání, museli nosit Davidovu hvězdu a byli umístěni do slovenských lágrů. Byl to počátek deportací do Polska.

Slovenský holokaust

A na podzim 1941 se Tiso spolu s Machem a Tukou sešel s Hitlerem v jeho hlavním stanu na Ukrajině. Byla zde projednávána především židovská otázka. Nacisté věděli, že vláda a velká část obyvatelstva, i část katolické hierarchie, se chtějí židů zbavit a nabídli jejich „přesídlení“ do Polska, návrh, který slovenská delegace přijala s nadšením. Nacisté nemuseli na Slovensko vyvíjet žádný tlak, aby dosáhli souhlasu. Naopak, konkurenční tábory – klerikové a radikálové – využívaly židovskou otázku, aby se nacistům podbízely a byly jimi ve vedení státu favorizovány. Podrobnosti takzvaného přesídlení byly později projednány mezi důstojníkem SS a nacistickým poradcem pro záležitosti slovenského konečného řešení, Dieterem Wisliczeným, a 14. oddělením slovenského ministerstva vnitra. Ministerský předseda Tuka se zde pravidelně setkával s německými hosty a projednával další postup proti židovskému obyvatelstvu.
3. března 1942 oznámil radě ministrů deportaci židů, Štátna rada – jejím členem byl přední slovenský biskup Ján Vojtaššák – tento postup o něco později schválila. Deportace měly začít koncem března. Několik pramenů hovoří o plánované kvótě 60 000. Skončily pak – dočasně – v říjnu poté, co bylo odsunuto celkem 58 500 židů a pokračovaly teprve o dva roky později po německé okupaci. Existovalo také rozhodnutí, že Slovensko za každého odsunutého žida zaplatí nacistickému Německu 500 říšských marek. Bylo jim odňato slovenské státní občanství, aby bylo znemožněno pozdější pátrání po jejich osudech.
Tiso samozřejmě už v roce 1941 od slovenských vojáků na východní frontě věděl, jaký osud čekal židovské obyvatelstvo, které padlo do německých rukou. V ukrajinském Žitomíru uspořádaly v srpnu 1941 jednotky SS a wehrmachtu pogrom, při němž bylo zastřeleno více než 400 židů. Toto město se o dva měsíce později stalo hlavním stanem, který navštívil i Tiso. Už 14. března, dva týdny před zahájením deportací, předal papežský nuncius Giuseppe Burzio slovenské vládě protestní nótu Vatikánu, s konstatováním, že židé nebyli umístěni do pracovních táborů, ale byli zlikvidováni. V červnu téhož roku obdržel od jedné židovské podzemní organizace svědectví o vyhlazovacích táborech v naivní víře, že „obměkčí jeho tvrdé srdce“.

Šestitýdenní zastavení deportací

Jelinekova práce se zabývá především odročením deportací mezi začátkem srpna a polovinou září 1942. Referuje o pracovní skupině židovských aktivistů v ilegalitě, kteří usilovali o záchranu svých bratří ve víře. Vyjednávala mimo jiné s Dieterem Wisliczeným. Jednalo se přitom o úplatky, které měly být vypláceny za každý vynechaný transport. Kromě Němce Wisliczeného byly kontaktními osobami pracovní skupiny především Slováci, neboť oni to byli, kteří odsun organizovali, ne Němci. Ministr dopravy Stano patřil k „umírněné“ Tisově frakci a dával k dispozici vlaky, kterých měl Eichmann nedostatek. Prokázáno je několik rozhovorů vedoucích příslušníků pracovní skupiny, jako rabína Armina Friedera, s Tisem osobně, existují dokonce očitá svědectví, že Tiso rozhodoval o odjezdu každého jednotlivého deportačního vlaku sám. Možná se ho pokoušeli při této příležitosti podplatit vysokými peněžními sumami.
Mnohem informativnější jsou několikrát zdokumentované kontakty pracovní skupiny s československou exilovou vládou v Londýně. Obdržela dokumenty, které byly ukradeny německým úřadům v Bratislavě (Preßburg), rovněž zprávy o vyhlazovacích táborech v Polsku od židů, kteří mohli uprchnout a odhalili skutečný charakter „přesídlení“. Československá exilová vláda předala katolickému biskupovi v Londýně, Edwardu Myersovi, 6. července 1942 memorandum o strašlivém osudu deportovaných slovenských židů s prosbou, aby bylo předáno britskému kardinálovi Arthurovi Hinsleymu, který se v březnu 1939 zúčastnil volby papeže. Podobné memorandum z roku 1944 – bylo projednáváno obnovení deportací po téměř dvouleté přestávce – potvrzuje, že intervence u Vatikánu tehdy nesla ovoce, že pronásledování židovského obyvatelstva bylo omezeno a deportace dočasně pozastaveny, lze přečíst v jednom zdroji z roku 1944 v archivu českého ministerstva vnitra. Také dopis ministra zahraničí londýnské exilové vlády, Jana Masaryka, československému generálnímu konzulovi v Jeruzalémě z 8. července 1942 potvrzuje intervenci Vatikánu, stejně jako dopis exislového státního tajemníka Huberta Ripky biskupu Myersovi z 4. února 1944, který poukazuje na to, že jeho tehdejší snahy v této záležitosti u Svatého stolce byly užitečné.
Jelinek vysvětluje, že tyto dokumenty potvrzují aktivity exilové vlády, že Vatikán na nátlak exilové vlády v létě 1942 intervenoval a že poté došlo k šestitýdennímu zastavení deportací od začátku srpna do poloviny září. Tyto intervence byly pravděpodobně rozhodujícím důvodem pro odročení. Neexistuje žádný jednoznačný, zdokumentovaný důkaz toho, že k přerušení odsunů vedla vyjednávání s důstojníkem SS Dieterem Wisliceným nebo úplatky, ačkoli to mohlo samozřejmě určitou roli také sehrát. Zato dokumenty, které se týkají Vatikánu, jsou dostatečné, spolehlivé a přesvědčující. Katolická církev tedy mohla úspěšně intervenovat, kdyby to jen chtěla. Prokázala to už rok předtím. Například biskup Galen podal v červenci 1941 oznámení proti „Aktion Gnadentod“ (program vyvražďování postižených lidí – eutanázie – v nacistickém Německu), jíž padlo za oběť 70 000 duševně nemocných a dosáhl tak zastavení tohoto nacistického programu eutanázie. Byl to ovšem stejný biskup, který v době Křišťálové noci autorizoval přísahu Hitlerovi a až do konce štval pro válku.

Odpovědnost Vatikánu

Svatý stolec vypustil s Mussolinim z láhve fašistického džina. Bez kúrie by krizi kolem zavraždění socialistického poslance Matteottiho v roce 1924 nikdy neustál, neboť Pius XI. zabránil svazku socialistů s Partito Popolare propuštěním všech kněží z katolické Lidové strany a katolickými deníky kryl Mussolinimu záda proti většině v parlamentu a obyvatelstva, která žádala jeho odvolání z funkce ministerského předsedy a jeho zatčení. Osservatore Romano, Civiltà Cattolica a další sváděly Matteottiho vraždu na svobodné zednáře. Na oplátku zodpověděl Mussolini o pět let později „Římskou otázku“ ve prospěch katolické církve. Státnost a suverennita vatikánského státu byla restituována Lateránskými smlouvami. Bylo poskytnuto státní jednorázové odškodnění ve výši téměř 2 miliard lir, které později tvořily základ Vatikánské banky, a došlo i na koutou (uctivý pozdrav v císařské Číně; poklek s několikanásobným dotýkáním čela země). Celé italské zákonodárství mělo být sladěno s kanonickým právem.
Podle italského modelu spoluúčinkoval Pius XI. na uchopení moci Hitlerem. Předseda katolické strany Zentrum, prelát Kaas, kormidloval svou stranu už za Pacelliho nunciatury doprava, všechna rozhodnutí byla přijímána po dohodě s ním; prostřednictvím Zentrumu ovlivňoval papež politiku Výmarské republiky. Byl to papežský komoří, Franz von Papen, dříve Zentrum, později NSDAP, kdo říšskému prezidentu Hindenburgovi v listopadu 1932 doporučil přijmout Hitlera a – vzdor jeho značnému odporu – jmenovat koncem ledna 1933 kancléřem. Prelát Kaas tlačil Zentrum ke schválení Zmocňovacího zákona (Ermächtigungsgesetz) 23. března a k samorozpuštění o tři měsíce později. Už v dubnu se přemístil do Říma, stal se sekretářem Kolegia kardinálů a kanovníkem Baziliky svatého Petra.
Vicekancléř von Papen, prelát Kaas a Pacelli, který se mezitím stal kardinálem státním sekretářem a tím ministrem zahraničí Svatého stolce, se poté společně postarali o Říšský konkordát z 20. července 1933. Byla to odměna politickému katolicismu v Německu za jeho souhlas s diktaturou. Byl to také Hitlerův politický triumf, jehož pozice byla ještě do srpna 1934 choulostivá a především prostřednictvím církevní masové loajality stabilizována. Biskupská konference ve Fuldě se už koncem března vzdala veškerých výhrad vůči nové vládě a nasměrovala německé katolíky do náruče hnědé zločinecké bandy.
Byli to později Hitler a Mussolini, kteří dopomohli Francovi ve Španělsku a Pavelićovi v Chorvatsku k vítězství, pokaždé s podporou Vatikánu, který společně s nimi vyzýval k antibolševickému tažení. V roce 1940, v německé závrati z vítězství, když si celý svět myslel, že by Hitler mohl válku vyhrát, měla být Biskupská konference dokoce přemístěna z Fuldy do Berlína. Do tohoto konceptu se také hodilo Hitlerovo tažení proti „bezbožnému Sovětskému svazu“, které Pacelli, mezitím papež Pius XII., nadšeně v rozhlasovém projevu koncem června 1941 podpořil. Část amerického episkopátu, jako biskup John Duffy z Buffala, dokonce vyhrožovala tím, že vyzve americké vojáky k odpírání rozkazů, jestliže USA uzavřou spojenectví se Sovětským svazem; jasné narušení státní suverenity. Na americký katolicismus jako na pátou kolonu sázel Pius XII. také od roku 1942 – když se německá porážka zdála být neodvratitelnou -, aby přiměl vládu USA k uzavření separátního míru s Německem a vyburcoval ji ke společnému tažení proti Rudé armádě. Až do konce války to zůstalo jeho prvořadým zahraničněpolitickým cílem.
Proč intervenoval Vatikán proti deportacím na Slovensku?
Válečné štěstí mocností Osy se během roku 1942 otočilo. Už z nezdařeného zimního tažení nacistického Německa na Východě v roce 1941 se nakrátko zdálo, že definitivním vítězem bude Rudá armáda. Nejpozději se vstupem USA do války se stala situace pro Třetí říši bezvýchodnou. Po Pearl Harboru vyhlásil Hitler v prosinci 1941 Americe válku. Krátce nato se k vyhlášení války přidali Tiso a Slovensko. Poměr sil se pomalu ale jistě měnil v neprospěch Osy a v zimě 1942/43 po porážce hitlerovské armády u Stalingradu byl výsledek války rozhodnut ve prospěch Spojenců.
Situace na Slovensku byla jedinečná proto, že v osobě Tisa byl prezidentem prelát, který byl odpovědný také za politiku. Kardinál státní podsekretář Domenico Tardini to formuloval trefně: „Každý chápe, že Svatý stolec nemůže Hitlera zastavit. Ale kdo pochopí, že není schopen zkrotit kněze?“ Katolickému, chorvatskému fašistickému vůdci Pavelićovi hrozila exkomunikace už jenom kvůli tomu, že nechtěl vyplácet plat dvěma biskupům, protože byli jmenováni Římem bez jeho osobního souhlasu.
Proč se Svatý stolec postaral v létě 1942 o pozastavení deportací židů do Osvětimi?
Protože byl československou exilovou vládou vystaven tlaku. Protože ve Vatikánu už známé hrůzy pomalu ale jistě prosakovaly na veřejnost. V britských Timesech vyšel začátkem srpna 1942 krátký článek o milonu židů bestiálně zavražděných nacisty ve východní Evropě. Protože porážka mocností Osy byla zjevná. Protože pokus Vatikánu vybudovat pomocí separátního míru společnou frontu západních Spojenců proti Rudé armádě narazil v USA na odmítavé stanovisko. Osobní vyslanec amerického prezidenta Roosevelta ve Vatikánu, Myron Tayler, Pacellimu nejpozději na sklonku léta během audience definitivně vysvětlil, že západní Spojenci budou společně se Sovětským svazem bojovat až do bezpodmínečné kapitulace. Protože svým permisivním postojem vůči Tisovi se stal přímým spoluviníkem slovenského holokaustu.
Proč Pius XII. neintervenoval už v březnu 1942, když deportace začínaly? Koneckonců by tím mohl s velkou pravděpodobností zachránit život 54 000 židů, kteří byli zavražděni do srpna. Tisova pozice vůči nacistickému Německu byla dostatečně stabilní, aby se udržel u moci i bez jeho souhlasu s konečným řešením. Hrozba exkomunikací by k zabránění katastrofy pravděpodobně stačila.
Svatý stolec neintervenoval, protože v té době ještě doufal, že by Hitler ještě mohl přivodit vojenský zvrat, protože nalítl jeho idealistickému myšlení. Stejnou měrou, jak se obracelo Hitlerovo válečné štěstí v roce 1942, propadal Pacelli stále více panice a pokoušel se zastavením deportací obstarat – i když pochybné – alibi, to dokazuje, čeho by byl schopen, jenom kdyby chtěl.
Vatikán ví, proč drží své archivy od roku 1939 pod zámkem. Pro Hitlerovu válku proti bezbožnému bolševismu byl připraven strpět nejen šou (šoa: hebrejský název pro genocidu židovského národa) jako kolaterální škodu. Židovství, bolševismus, svobodné zednářství a liberalismus byly pro katolickou církev už po mnoho desetiletí synonymem. Pogromy proti židovskému obyvatelstvu byly už od středověku katolickou tradicí. Klérus pomocí legend o rituálních vraždách popichoval lůzu, a po dokonaných skutcích se papežové blahosklonně a neomylně zasazovali o zůstavší, „zarputilé“ židy, na které přece byli z teologických důvodů odkázáni. Byli to „vrazi Boha“, kteří byli potřební jako obětní beránci, jejichž konverze hrála významnou roli při mytologickém návratu Mistra božího. Jen proto nepadli už dříve za oběť ryze katolického konečného řešení, jako například albigenští. Pius XII. a Tiso určitým způsobem v této tradici pokračovali. Pacelliho problémem nebylo přímé zapletení nějakého kněze do slovenského holokaustu, nýbrž výlučně rýsující se porážka Hitlera a s tím spojený potenciální bankrot kúrie před očima světové veřejnosti.

Epilog

Teprve na podzim 1944, po okupaci Slovenska wehrmachtem, byly deportace obnoveny. Při potlačování Slovenského národního povstání měli nacisté podporu Tisa a části katolické hierarchie. Tiso a Tuka byli v poválečných procesech znovusjednoceného Československa odsouzeni k smrti a oběšeni. Kolaborující katolický biskup Ján Vojtaššák byl odsouzen k 24 letům odnětí svobody.
Po porážce Sovětského svazu ve studené válce v roce 1990 je Slovensko opět smostatným státem, stejně jako Chorvatsko. U Jána Vojtaššáka probíhá proces kanonizace. Tiso je dnes velkou částí slovenského katolického obyvatelstva uctívaný jako mučedník, Slovenská národní strana a část katolického kléru usilují o jeho kanonizaci. Také Pius XII. má být kanonizován.
Kolo dějin se obrací. Nedostatek konsekvence nelze katolické církvi vpravdě vyčítat. A své linii zůstane určitě věrná i v budoucnosti.

Berlín, 3. ledna 2016

SEZNAM LITERATURY

Yeshayahu Andrej Jelinek: “The Jews of Slowakia were not for Sale: The Holy See and the Holocaust of Slovakian Jewry in Summer of 1942” (“Idvalujem balvan, pocta historickemu remeslu Jozefa Jablonickeho” available on request from the author)
Tatjana Tönsmeyer: „Das Dritte Reich und die Slowakei, 1939-1945”, Schöningh, 2003
Karlheinz Deschner: „Mit Gott und den Faschisten”, Ahriman-Verlag, 2013
James Mace Ward: „Priest, Politician, Collaborator”, Cornell University Press, 2013
David Kertzer: „Die Päpste gegen die Juden”, List-Verlag, 2004, „The Pope and Mussolini”, Random House, 2014
Harold Tittman: „Inside the Vatican of Pius XII”, Doubleday, 2004
Hyam Maccoby: „Der Heilige Henker”, Thorbecke-Verlag, 1999
Dokumentation: „Der Prozess gegen die drei slowakischen Bischöfe”, Prague Orbis, 1951
Foreign Office Archives

Nella diffusione e/o ripubblicazione di questo articolo si prega di citare la fonte: www.utopiarossa.blogspot.com

RED UTOPIA ROJA - Principles / Principios / Princìpi / Principes / Princípios

a) The end does not justify the means, but the means which we use must reflect the essence of the end.

b) Support for the struggle of all peoples against imperialism and/or for their self determination, independently of their political leaderships.

c) For the autonomy and total independence from the political projects of capitalism.

d) The unity of the workers of the world - intellectual and physical workers, without ideological discrimination of any kind (apart from the basics of anti-capitalism, anti-imperialism and of socialism).

e) Fight against political bureaucracies, for direct and councils democracy.

f) Save all life on the Planet, save humanity.

(January 2010)

* * *

a) El fin no justifica los medios, y en los medios que empleamos debe estar reflejada la esencia del fin.

b) Apoyo a las luchas de todos los pueblos contra el imperialismo y/o por su autodeterminación, independientemente de sus direcciones políticas.

c) Por la autonomía y la independencia total respecto a los proyectos políticos del capitalismo.

d) Unidad del mundo del trabajo intelectual y físico, sin discriminaciones ideológicas de ningún tipo, fuera de la identidad “anticapitalista, antiimperialista y por el socialismo”.

e) Lucha contra las burocracias políticas, por la democracia directa y consejista.

f) Salvar la vida sobre la Tierra, salvar a la humanidad

(Enero de 2010)

* * *

a) Il fine non giustifica i mezzi, ma nei mezzi che impieghiamo dev’essere riflessa l’essenza del fine.

b) Sostegno alle lotte di tutti i popoli contro l’imperialismo e/o per la loro autodeterminazione, indipendentemente dalle loro direzioni politiche.

c) Per l’autonomia e l’indipendenza totale dai progetti politici del capitalismo.

d) Unità del mondo del lavoro mentale e materiale, senza discriminazioni ideologiche di alcun tipo (a parte le «basi anticapitaliste, antimperialiste e per il socialismo.

e) Lotta contro le burocrazie politiche, per la democrazia diretta e consigliare.

f) Salvare la vita sulla Terra, salvare l’umanità.

(Gennaio 2010)

* * *

a) La fin ne justifie pas les moyens, et dans les moyens que nous utilisons doit apparaître l'essence de la fin projetée.

b) Appui aux luttes de tous les peuples menées contre l'impérialisme et/ou pour leur autodétermination, indépendamment de leurs directions politiques.

c) Pour l'autonomie et la totale indépendance par rapport aux projets politiques du capitalisme.

d) Unité du monde du travail intellectuel et manuel, sans discriminations idéologiques d'aucun type, en dehors de l'identité "anticapitaliste, anti-impérialiste et pour le socialisme".

e) Lutte contre les bureaucraties politiques, et pour la démocratie directe et conseilliste.

f) Sauver la vie sur Terre, sauver l'Humanité.

(Janvier 2010)

* * *

a) O fim não justifica os médios, e os médios utilizados devem reflectir a essência do fim.

b) Apoio às lutas de todos os povos contra o imperialismo e/ou pela auto-determinação, independentemente das direcções políticas deles.

c) Pela autonomia e a independência respeito total para com os projectos políticos do capitalismo.

d) Unidade do mundo do trabalho intelectual e físico, sem discriminações ideológicas de nenhum tipo, fora da identidade “anti-capitalista, anti-imperialista e pelo socialismo”.

e) Luta contra as burocracias políticas, pela democracia directa e dos conselhos.

f) Salvar a vida na Terra, salvar a humanidade.

(Janeiro de 2010)